Lucernu rozezněli Paramore (reportáž)

21. června 2013 v 14:38 | BeeDee |  Articles

Jsem krátce po obědě a nasedám do vlaku, který mě má z Olomouce dovést do stanice Praha hlavní nádraží. Už se nemůžu dočkat kapely Paramore, která zde dnes, 19. 6. 2013, vystoupí na svém prvním samostatném koncertě v České republice. Mé nadšení však trošku mírní fakt, že v našem vagónu nefunguje klimatizace, a teplota se proto pohybuje dle mého odhadu v rozmezí 35 - 40 stupňů. No, říkám si, snad to bude stát za to.


Po příjezdu se chvíli motám po Václaváku, než najdu Lucernu. Jakmile vidím nemalou skupinu lidí, z nichž jedna polovina má tunel v uchu a ta druhá červené vlasy, je mi jasné, že jsem na správném místě. A tak si stoupnu do dlouhé fronty a společně s ostatními čekám v tom vedru asi hodinu, než nás konečně začnou pouštět dovnitř.

Lucerna je takové malé bludiště plné schodů, takže se nejdřív omylem ocitám na balkóně. Sice zde zatím není téměř ani noha, ale myšlenka na to, že bych měla na rockovém koncertě sedět, je pro můj mozek nepřijatelná, a proto se svižným krokem vydávám směrem k pódiu. Zaujímám místo někde v desáté řadě a doufám, že se mi povede dostat se o něco blíž.

Sál se rychle zaplňuje a je čím dál větší horko. V osm hodin přichází na jeviště předkapela. Jmenuje se Dutch Uncles a někoho poblíž slyším říkat, že je to indie. Není to styl hudby, který bych nějak dobře znala, takže nemůžu s ničím srovnat, ale kapela se mi, mám-li být upřímná, nelíbí. Nástroje nejsou špatné, ale vokály, to je hrůza. Tomu se snad ani nedá říkat zpěv. Podle pohledů ostatních si troufám říct, že rozhodně nejsem jediná tohoto názoru. Naštěstí nás zpěvák aspoň dobře baví svými pohyby, které občas připomínají člověka po zásahu elektrickým proudem…

Dutch Uncles hrají asi tři čtvrtě hodiny a poté se začíná připravovat pódium pro zlatý hřeb večera. Dav několikrát skanduje: "Paramore! Paramore!," až se skutečně dočkáme a kapela vstupuje na scénu. Frontmanka Hayley Williams naživo působí velmi drobně, její křehkost však rozbíjí rockerské oblečení černé barvy a ohnivé vlasy.

První písničkou je optimistická Moving On z nového alba. Hned poté náseduje pecka Misery Business. Fanoušci jsou jako smyslů zbavení, ječí a skáčou, až se začínám bát, že za chvíli budou pogovat. Naštěstí netrvá dlouho, než se trochu zklidní a já si můžu konečně začít plně vychutnávat zvuky kytar a čistý Hayleyin hlas. Zároveň s překvapením zjišťuji, že jsem se, ani nevím jak, dostala do šesté řady. Zde zakotvím téměř na celé vystoupení.

Jeden hit střídá druhý. Zazní například Decode z filmu Stmívání, nová Now nebo moje oblíbená Pressure. Velmi mě baví rytmická Ain´t It Fun. Na nahrávce této písně zpívá sbor. Tentokrát sbor děláme my. Fanoušci vůbec hlasitě doprovázejí Hayley u každého songu a co je pro mě překvapením, vůbec to neruší. Právě naopak, myslím, že si to všichni velmi užívají. V jediné pomalé písni večera, úžasné The Only Exception, dokonce s Hayley zpíváme dvojhlas. Velmi působivé! Je to jedna z písniček, kterou si vychutnávám nejvíc.

Za chvíli zní Ignorance, již naprosto zbožňuji. Dále například starší Whoa, u které Hayley koordinuje i naše poskakování. U následující Anklebiters opravdu závidím některým jedincům, kteří se dostávají přímo na pódium.

Koncert se bohužel rychle blíží ke konci. Zbývají už jen dvě písně. Nějakým zázračným způsobem se ocitám až ve třetí řadě a s úlevou si beru od sekuriťáků kelímek s vodou. Vzduch je tu už naprosto k nevydržení a divím se, že se ještě všichni drží na nohou.

Po posledních tónech Still Into You kytary utichají a kapela odchází. Avšak nenechávají nás čekat dlouho a brzy vyslyší naše volání po přídavku. Při písni Proof někteří předem domluvení fanoušci vytahují cedule s nápisem The Only Proof We Need Is You, což Hayley příjemně překvapuje. Úplně nakonec zní energická Brick By Boring Brick. Některým šťastlivcům se daří chytit paličku nebo trsátko. Tato písnička je bohužel poslední tečkou za tímto úžasným koncertem. Au revoir.

Sál se pomalu vylidňuje. Opírám se o zábradlí před pódiem a snažím se nabrat do plic trochu vzduchu. Ještě že jsem zůstala! Jeden ze zaměstnanců nám podává pár trsátek, takže si jedno odnáším s sebou a jsem šťastná jako blecha. Než odejdu, dostává se mi do ruky ještě setlist. Poté už nás vyhánějí ven, takže žádná autogramiáda se nekoná. Nevadí, zážitek to byl úžasný (až na ten hic). Hayley naštěstí několikrát slíbila, že tu nejsou naposledy. Už teď se těším!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama